Historie nábytku

14.11.2008 21:42

HISTORIE ČALOUNĚNÉHO NÁBYTKU DO ROKU 1800

 

 

 

 

Základním smyslem nábytku vždy byla a je užitná hodnota. Tuto hodnotu utvářejí v podstatě 3 základní složky. První je hodnota funkční, druhá je hodnota estetická a třetí je hodnota výrobní. Zejména hodnota estetická byla od počátku vývoje lidské společnosti považována za prioritní a byla ji věnována největší pozornost.

 

Starověk

Druhy nábytku a jeho užívání se sice s životním způsobem mění, ale již starověk znal téměř všechny druhy nábytku. Lůžka s výpletem a volnými poduškami, skládací židličky se sedací plochou ze zdobné usně nebo tkaniny, křesla s prošívaným čalouněním. Křesla byla pohodlná, přizpůsobená tvarům těla. Dá se říci, že ideové směry, které určovaly umělecký vývoj nábytku, se zrodily již ve starověku a byly jím propracovány.

Ve Starověku býval čalouník vždy jakýmsi konečným doplňovatelem zhotovených předmětů, ať už byly navrženy truhlářem nebo modelářem.

Z dějin nábytku ve starém Egyptě (oblasti úrodné krajiny kolem Nilu), vidíme, že již v těchto dobách přidělávali polštáře na dřevěné kostry nebo zhotovovali volné ležící polštáře, pro něž dělali důmyslně sestavené kostry. Pevné polštářování se vyrábělo za současného prošívání a mnohonásobného obšívání hran. Volně ležící polštáře přilnuly vlastní silou na kostru. Dámské polštáře se plnily peřím, ostatní žíněmi a rostlinnými náhražkami. Na potahy se používalo kůže, která nesla různé vřezané a vrubované vzory a nejvíce byla oblíbena barva červená. Větší oblibě se těšily tkaniny různými vzory vyšívané a švy se zakrývaly stuhami, prýmky, různým řasením a později třásněmi.

     Nábytek z období antiky (oblasti Středomoří, tzv. Malé Asie, Peloponésu a jižního cípu Balkánského poloostrova), se zachoval jen ojediněle. Víme však, že řecká domácnost již znala hlavní kusy zařizovacích předmětů. Nejobvyklejším sedacím nábytkem byla sedátka bez opěradla, s oblými, dolů se zužujícími nohami, a židle s opěradlem. Ze sedacího nábytku jmenujme rovněž pohodlnou židli s kruhovým opěradlem. Lehátka bývala zdobena malovanými palmetami a meandry a často se obkládala matracemi a polštáři. Řekové používali k potahům světlých látek, drobně vzorkovaných tmavšími kresbami. Polštářování bylo asi nejčastěji volné ve formě matracových polštářů. V řecké domácnosti bylo poměrně málo nábytku.

Římané převzali nábytek od Řeků a od svých předchůdců Etrusků. S jednoduchým vybavením soukromých domů v nejstarším Řecku silně kontrastoval přepychový, vysoce ornamentální styl římského života. V zařízení římských domů objevujeme další typy nábytku. Je tu mnoho přenosných stolků, postel, lehátko a rozmanitý sedací nábytek. Tvary bohatě profilovaných noh stolů a trojnožek, zdobených plastickými figurálními a ornamentálními motivy, jsou pro tento nábytek charakteristické. Veškeré nářadí a nádobí římské domácnosti svědčí o rostoucí potřebě přepychu a reprezentace. Římská obydlí vybavená nejen přepychově, ale i pohodlně, zdobily také různé tkaniny, četné pokrývky a koberce kryjící stoly a uzavírající místnosti.

    Běžná byla především dřevěná nebo bronzová  stolička s čalouněným sedadlem a nízká podnožka. Skládací židle byla čestným sedadlem stejně jako tzv. katedra. Zajímavá jsou římská proutěná křesla, vycházející z etruských káďovitých forem. Obyčejná lavice se považovala, podobně jako u Řeků, za sedadlo sluhů a otroků. Naproti tomu čalouněné sedadlo o dvou běžných šířkách, tzv. bisellium, sloužilo jako čestné sedadlo pro jednotlivce. Římská doba znala i pohovky v různých tvarových variacích. Patřily k důležitému vybavení interiéru, neboť Říman trávil vleže velmi mnoho času – pochopitelně spal, ale také během dne jedl, přemýšlel, psal i odpočíval.

 

Středověk

Umění nábytku bylo vzhledem k nevhodným podmínkám pro rozvoj kultury (války, přesuny obyvatel, nejistota) nadlouho zapomenuty.

Po zániku světové říše římské se zbytky antického umění udržely po několik století. Teprve po 10. století našeho letopočtu se stabilizuje celoevropský sloh a románská doba přináší nejnutnější, většinou jednoduché kusy nábytku, těžká široká křesla, lavice, truhly, postele apod. Středověký nábytek byl vybudován na pozdním řeckém umění, tedy ve svých hrubých rysech vytvářen proměnou pozdní antiky. Antické prvky byly sice barbarizovány, avšak pokročilá kultura starověká vítězila nad málo vyvinutou mladou kulturou.

Formy románského  a ranně gotického nábytku byly hrubé, těžké a jednoduché. Románský sloh navazuje na kulturu Říma.

Sedací nábytek tvoří zejména lavice a trubková křesla, která byla sbita z prken. Nejvíce se používaly jednoduché lavice, vlastně jen prkno na čtyřech nohách, jaké se dnes najdou na venkově. Sloužily často nejen k sezení, ale i ke spaní. V bohatších  domácnostech byly i lavice s opěradlem a područkami, jako čalounění sloužily volné polštáře. Objevují se i stoličky a nízké podnožky. Židle, zvláště křesla, byly určeny pro vznešené osoby, jako byl kníže či biskup. V obyčejných domácnostech nebyly obvyklé.

Lehací nábytek se v té době během dne již tak neuplatňoval jako ve starověku. Za nejpřirozenější považovali lidé spaní na zemi, pokryté slámou a kožešinami. Postele mají sloupy a celý rám postele obklopují bohaté záclony a baldachýny. Doba románská a gotická potřebovala mnoho textilií na baldachýny a závěsy, nejen pro zkrášlení, ale podšívané a vícevrstvé na ochranu proti chladu, průvanu a hmyzu. Lehací plochu tvořila nejčastěji slaměná vložka, kterou můžeme dodnes považovat za nejhygieničtější, poněvadž byla neustále vyměňována a nestala se místem roztočů. Po vzoru Říma se objevuje široké manželské lože, jehož čelo tvořilo dřevěné deštění bohatě zdobené řezbou, malbou nebo čalouněním.

V románské domácnosti byla postel středem všeho dění, byla místem narození a smrti, společenskou událostí, při níž se kolem lůžka shromažďovali rodinní příslušníci. Spotřebovalo se na ni velké množství textilií. V postelích měli i urození lidé slaměnou podložku. Z doby románské se nám nezachovaly původní postele.

Nová technická zlepšení se již projevila na gotickém nábytku. Vodní pila vynalezená v roce 1322 ve Wurzburgu pomohla v pozdní gotice obnovit rámovou konstrukci a dekorativní vylehčující výplně pro truhlové lavice, křesla, zásuvkové stoly. Mnoho dalších nástrojů vzniká v období pozdní gotiky při přechodu k renesanci.

V čalounění nábytku převládá ve slohu pozdní gotiky nadále volné polštářování. Ještě více se vžila látková ozdoba. Charakteristické jsou široké prýmky s geometrickým vzorkováním nebo s obrazy zvířat. Široké postele se zakrývaly pestrými závěsy, upevněnými pod stropem na dřevěném rámu, závěsy se přes den rozhrnovaly a na noc zatahovaly. Po stranách postelí stály truhly, do nichž se ukládalo prádlo a pokrývky. Vedle hlav postele stávalo křeslo s vysokým opěradlem.

Francouzský nábytek má polštáře pevně připojené kovovými hřebíky a zkrášlené krátkými třásněmi. K potahu se užívalo kůže, vzorkovaných tkanin a výšivek. Z motivů je nejznámější rozdělení v kosočtverce, v nichž jsou malé růžice lilií nebo větévky.

Itálie vyráběla nádherné sametové a brokátové látky, které znal celý svět. Potahoval se jimi nábytek a zhotovovaly se z nich i oděvy. Vzor byl vetkán ze zlata nebo žlutého hedvábí. V gotické době se velice rozšířily křížové výšivky, červené, zelené nebo modré. Za vzory slouží buď révoví nebo různé geometrické ornamenty.

 

 

 

Novověk

Renesanční nábytek se stává uměleckým výtvorem, odpovídajícím pojetí renesanční architektury.

Renesanční postel byla zdvižená od země čtyřmi sloupky, dokonce tak vysoko, že se do ní vstupovalo po stupních. Rámová konstrukce, někdy prohnutá s výpletem, a matrací plněnou přírodními materiály rostlinného a živočišného původu s mnoha měkkými poduškami a peřinami, s čely chránícími proti průvanu, se postupně doplnila sloupy, nebesy se závěsy, baldachýny. Jedná se o zkrášlení, vytvoření soukromí, zateplení, ochranu proti průvanu i hmyzu.

Nezbytnou součástí zařízení anglického sídla byly pohodlné ušáky, rozestavěné před krbem. Přívětivé sedací skupiny se zřizovaly i jinde v domě. Objevuje se opravdový dobrý čalouněný sedací nábytek, který spojuje bytový komfort a účelnost.

Křeslo, židle s opěradlem nebo bez něho, sedačka a pohovka náležící do stejné místnosti, byly vždy opatřovány stejným potahem i ozdobou. Potah byl kožený nebo látkový. Polštářování a potahování nábytku se vžilo v 16. stol. Potahem a polštáři se zakrývaly veškeré dřevěné části. Židle se stává nepostradatelným nábytkem. V pozdější době polštářování nalézáme pevně spojeno s kostrou. Ploché polštářování má základní tvar ze žíní nebo koudele. Vydutí povstalo plněním prachem a peřím. Potahové látky byly brokáty, samety a kůže, byly křiklavých a ostrých barev v tónu převážně hnědé, přesto však propůjčovaly nábytku překvapující barevný dojem. Toho bylo dosaženo použitím kovových hřebíků podle předloh španělsko-vlámských, nebo bohatým přidáním prýmků a třásní, při čemž byl do polštářování zapojen i lub.

Koncem období zralé renesance se vžily nízké područky s úzkým vysokým lenochem, který ještě byl opatřen polštářem.

Počátkem 17. století barokovým slohem vstoupilo evropské nábytkové umění do nového období. Výroba nábytku byla svěřována nejpovolanějším umělcům a oceňována právě tak jako malba a plastika. Po celé Evropě se napodobovaly typy převzaté z Itálie.

Nábytek byl v dokonalém souladu s rytmem architektury. Sedací nábytek se stal především prostředkem reprezentace, umožnil také větší variabilitu a pohodlí. Místo starších vyplétaných sedadel se u francouzského nábytku začíná uplatňovat pevné čalounění. Židle se stávají běžným zařízením a začínají se sestavovat několikadílné nábytkové skupiny. K čalounění se začala používat vysoká soustružená opěradla, zakončená vykrojenou hlavicí nebo zvířecí hlavou. Čím bylo opěradlo vyšší, tím se pokládala židle za vznešenější. Některé židle byly potaženy sametem nebo hedvábím s ornamentálními vzory. Pro polštářování se používalo těžkých hřebíků, jejichž kulaté hlavičky působily jako ornament.

Stále větší důležitosti nabývala postel, bohatě architektonicky členěná, na balustrových podpěrách, s trámovým baldachýnem a nákladnými textilními závěsy. Ložnici bylo již odebráno všechno intimní a soukromé. Král přijímal dvůr v posteli. Za Ludvíka XIV. se začal odlišovat dvorní a měšťanský nábytek.

Po smrti Ludvíka XIV. roku 1715 jakoby se změnil celý styl života a umění ve Francii. Velký monumentální barokní sloh se zbavuje své pompéznosti. Zařízení interiéru se přibližuje měřítku i potřebám člověka, vyvíjí se zjemnělý a půvabný styl rokoka.

Zlepšení kultury bydlení záleželo na sociálním postavení měšťana. V některých oblastech se soustřeďoval pobyt rodiny v kuchyni, do níž se vodívali i hosté. Tato místnost byla bohatě vybavena náčiním a nádobím. Ve šlechtických domech odpovídá měšťanské parádní světnici salón. Rokoková společnost se uchyluje k intimitě budoárů a salónů, kde holduje svým hrám a intelektuálním zálibám. Tato snaha po co největším pohodlí ovlivnila linii i typ nábytku téměř celého18. století.

Opět vystupují dřevěné konstrukce a sedací nábytek je vytvářen k pohodlí uživatele. Nábytek přestal mít své stálé místo v prostoru, zařízení tvořily lehčí a menší přenosné kusy. Radost ze života a zjemnělá elegance prostupuje v tomto období všude tam, kde byl dostatek finančních prostředků, aby člověk mohl žít bezstarostně a volně. Vzniká např. křeslo k psacímu stolu, křeslo k úpravě účesů. Dámské móda (krinolíny - sukně nadmuté kruhem, pro které musel být vytvořen prostor) ovlivnila i konstrukci křesla. Područka nepřecházela do předních noh, nýbrž do obvodové konstrukce pod sedadlem. Vznikají křesla s prohnutým zadním opěradlem přiléhajícím k tělu.

Ložnice se ve vyšších vrstvách stává intimním odděleným prostorem, ale neztrácí ani svou společenskou důležitost. Paní tu přijímá důvěrné přátele. Lůžka se někdy zabudovávají do výklenku a nebesa se připevňují na stěnu, jindy se lehací nábytek blíží pohovkám s vysokými opěradly. Přepychová postel s nebesy a baldachýny byla bohatě čalouněna, zdobena. Začaly se čalounit i lavice, takže se na nich dalo i pohodlně odpočívat. Kromě postele vznikla denní lehátka a odpočívadla i kanapíčka pro rozhovory ve dvou.

Ale přemíra formy – „ozdůbek, nadbytečných věcí, kudrlinek a mušlí“ – jak se o rokoku vyjadřoval Goethe, zanikla společně s celým tímto obdobím.

V poslední čtvrtině 18. stol. se objevuje klasicismus. Rovné linie nábytku inspirovány znovu oživeným zájmem o antiku. Forma nábytku se dostala opět do souvislosti s architekturou, tvary nábytku se zjednodušily, různě zprohýbané linie a plochy se narovnaly. Sedací nábytek byl nejen pohodlný, ale v přepychovém pojetí skrýval i zrakový požitek. Potahové textilie byly drobně vzorované, rovně pruhované. Čalounění bylo buď ve formě volných, ostře hranatých polštářů pokládáno na pevný podklad, nebo bylo pevně přichyceno ke kostře. U celočalouněného nábytku se používalo měkké vtahované čalounění. U křesel se čalounila nejen sedadla a opěradla, ale i područky měly čalouněné manžety.

 

 

Použitá literatura:

 

Cimburek, F. – Halák, J. – Herain, K. – Wirth, Z.: Dějiny nábytkového umění I. ARGO, Praha, 1995, 448 stran, ISBN 80–85794-54–3

 

Prokopová, H. – Štork, V.: Čalouněný nábytek. ERA group spol. s r.o. Brno, 2006, 148 stran, ISBN 80–7366-053–9

 

Branecký, P.: Historický vývoj nábytku. Vysoká škola zemědělská v Brně, 1993, 227 stran, ISBN 80–7157-093–1

 

 

—————

Zpět